Hradecká sova 2008
6. září 15:15 7. září 12:00
Tým: Nedáme vůbec nic
Počet vyřešených šifer: 11 z 15
Celkové umístění: 14. místo z 28
Dovolte mi, abych také já, co by zástupce našeho týmu, podal s třídenním odstupem reportáž o tom, jak si náš tým vedl a co všechno jsme během hry zažili. Konečně sem se k tomu dokopal :-). Nakonec se omlouvám za nehorázně dlouhý sloh, který jsem zplodil, ale pokud bude mít někdo trpělivost to číst, alespoň si udělá velmi názornou představu o tom, kterak tým Nedáme vůbec nic ke 14. místu na Hradecké sově přišel :-).
I. Všeobecně
Celkově hodnotím tuto akci, na které jsem byl poprvé, jako velmi vydařený podnik a rád bych poděkoval všem organizátorům, testerům a lidem, kteří pro nás hru připravili. Opravdu se moc povedla. Hlavními orgy byli (jestli sem to dobře zaznamenal) členové slavného šifrovacího týmu Pralinky zvlášť. Jim tedy přeji hodně úspěchů a předních umístění, ve hrách, kterých se budou účastnit jako soutěžící tým a také hodně chuti a zajímavých nápadů do dalších ročníků Hradecké sovy. Opravdu by byla velká škoda, kdyby se další ročníky nekonaly. Pokud to bude možné a budeme mít čas, tak se u vás za rok objevíme znovu (možná pod jiným názvem, ale objevíme :-)).
Hra byla velmi dobře zorganizovaná, chyb v ní bylo minimum, pokud vůbec nějaké byly. Šifry byly zajímavé a nápadité a docela řešitelné. Někdy k tomu byla potřeba nápověda, ale ta byla k dispozici bez penalizace, takže to zase tolik nevadilo. Většinou byly principy šifer celkem jednoduché, takže jsme někdy hledali větší složitosti, než bylo třeba :-). Navíc byla hra připravena tak, aby jí mohl dojít každý, takže si bylo možné na každém stanovišti zavolat o řešení. Tím tým sice přišel o body, ale mohl tak alespoň projít všechna stanoviště a dostat se do cíle. Kromě šifer bylo do hry zajímavě zakomponováno i několik překvapujících prvků počáteční odvoz autobusem a zejména přívoz. Klasických stanovišť v nějakém zajímavém zákoutí uvnitř města, které znám z pražských her Bedna a Matrix byla asi jen polovina, zbytek byl umístěn v lesnatém terénu, což bylo určitě zajímavé a ku prospěchu věci. Boží požehnání spočinulo i na počasí, které je u těchto her rozhodně velmi důležité, i když se to nezdá. Večer a ještě pozdě v noci bylo krásně teplo, nefoukal vítr. K ránu byla pochopitelně zima, ale jenom mírná, na to jaká zima, někdy dokáže při podobných hrách být. Také jsme měli možnost sledovat hvězdnatou oblohu. Zkrátka za organizaci a provedení hry máte za jedna :-).
Náš postup bych shrnul takto. Nejdříve nedostatečná příprava, potom začátek, který šel z tuha (nevolali jsme sice o řešení, ale ze Spáleníku jsme odcházeli jako předposlední), dále nebývalé vzepětí, kdy jsme luštili jednu šifru za druhou a sahali po nějakém 12. místě a bídný konec, kdy jsme z posledních 6 šifer vyluštili pouze 2, a jen to, že jsme vydrželi, až do cíle nás zachránilo od opětovného propadu výsledkovou listinou.
Trochu jsme měli problém s dodržováním pravidel, u čehož bych se chtěl zastavit. Základem těchto šifrovacích her je dodržování pravidel a fair play. Základní pravidla jsou daná. Většinou je v nich ovšem řada mezer, často je sporné, zda se určitá věc smí nebo nesmí provádět a především naprosto není v silách organizátorů uhlídat dodržování pravidel. Ovšem zneužívání těchto faktů je přesně to, co tyto hry zabíjí. Tým se může těmito pofidérními způsoby dostat na přední pozice, aniž by si to zasloužil. Upřímně řečeno mi podobný způsob vedení těchto her přijde pod úroveň. Například bych rozhodně neměl radost z toho, kdyby můj tým došel do cíle na 5. místě s tím, že nám řešení 4 šifer prozradil jiný tým a ve třech případech jsme došli k dalšímu stanovišti potají za jiným týmem, aniž bychom znali řešení. Hromadné porušování a hledání mezer v pravidlech může, myslím, tyto hry zničit. Rozhodně potom orgové nemají chuť do díla, když se týmy snaží vyzrát na ně a nikoliv na šifry. Myslím, že to cítíme všichni. Proto jsem velmi rád, že se v těchto hrách pravidla a slušnost hromadně dodržuje, alespoň co se mých zkušeností týká (a nerad bych byl vyveden z omylu).
Uvedl bych jeden krásný příklad poctivosti z letošního Matrixu. Nápovědy tam byly koncipovány podobně jako v této hře, akorát, že pro ně bylo potřeba jezdit přes celou Prahu. V předem dohodnutém čase zazvonil telefon v domluvené telefonní budce a po jeho zvednutí si jedinec mohl vyslechnout nápovědu. Takto jsem čekal na nápovědu kdesi ve Stodůlkách, ještě s jedním klukem z jiného týmu. Oba jsme potřebovali tu samou nápovědu a on asi 10 minut po mně. Když jsem dostával nápovědu já, nahlas jsem zopakoval její znění do telefonu, abych se ujistil, že jsem se nepřeslechl a on to slyšel. Mohl tedy klidně také vyrazit s nápovědou pro svůj tým, ale rozhodl se těch 10 minut počkat, až přijde nápověda adresovaná pro ně, byť ve stejném znění. Takto má vypadat fair play!
Co týče našich problémů, neměli jsme v úmyslu podvádět, ale tak to nějak vyplynulo ze situace. První problém byl v tom, že nás bylo nakonec celkem 7. Pravda nejmladší člence bylo 10 let, takže se dala počítat jako doprovod a druhý nenahlášený kolega nám moc nepomohl. Takže to nebyl nějaký záměr a prakticky ani výhoda, ale více nás bylo. Asi to bylo způsobené tím, že nakonec všichni chtěli tuto dosud nepoznanou a zajímavě se tvářící hru zkusit. Druhou spornou věcí bylo auto, které jsme měli k dispozici asi 3 hry a trochu jsme ho i využívali. V pravidlech nebylo přímo uvedeno, že se nesmí používat, ale vzhledem k tomu, že nesmělo používat kolo ani žebřiňák :-), jsem logicky odvodil, že auto je zakázáno rovněž. Nutno ovšem poznamenat, že jsme se svezli prakticky jen jednou a poté až v samotném závěru, kdy nám to stejně moc nepomohlo, protože jsme nedali několik šifer za sebou. Takže nám to pomohlo vydržet až do cíle, ale body nepřidalo. Několikrát jela autem část posádky a zbytek pěšky, což dle mého názoru není proti pravidlům, pokud se další šifra začne luštit až ve chvíli, kdy dorazí pěší část týmu, což byl náš případ. Také se několikrát jelo autem pro nápovědu, ale opět spíše až na konci, kdy už nám ani nápovědy k řešení šifry nepomohly. Je třeba to vidět také z druhé strany. Druhá část týmů přifrčela autem do Svinar pod železnici a bylo by krajně nepraktické nechávat auto někde tam, když trasa vede jinam a potom se pro něj vracet. O největším zádrhelu proti pravidlům se zmíním v popisu hry.
II. Příprava
Tým jsme nakonec dali dohromady. Osobně jsem za to byl velmi rád, protože jsem velký nadšenec do těchto her, ale nemám na ně s kým chodit. Problémy jsme měli už se zaplacením startovného. Kity poslala částku startovného v poslední den, kdy mělo dorazit tj. v pondělí, takže se to trochu protáhlo. Když platba na účtu nebyla ani v pátek, začali jsme hledat chybu, ale nenašli. Tak jsem to nechal plavat s tím, že v nejhorším nepůjdeme a platba nakonec dorazila v pondělí po víkendu. Co to, himbajs, bylo za pomalý bankovní převod?!?!? Každopádně ještě jednou děkuji orgům za trpělivost :-).
Doma jsme si s bráchou připravili plus minus autobus potřebné věci a vyrazili ke Hradci pro zbytek týmu. Tam už jsme přípravě a čtení pravidel moc nedali. Při hře jsme potom neměli sebou něco na sezení, což by se bývalo v lese docela hodilo, periodickou soustavu jsme měli takovou ručně dopsanou, takže jsme se na ní mírně zadrhli. Baterka, kterou měl brácha při balení v ruce, nakonec nějak do batohu nedoputovala, takže jsme si v noci svítili mobilama, což bylo opravdu príma apod. Největší strach jsem měl z toho, že sebou nemáme buzolu (nehledě na to, že s ní ani neumím, ale to nikomu neříkejte :-)). Říkal jsem si, jak dopadneme, až nám vyjde ze šifry tajenka: azimut 228 500 kroků. Tato obava se naštěstí nepotvrdila a všechno se dalo najít podle mapy.
Také se sestavou týmu to vypadalo všelijak. Vítek a Vojta měli v plánu ještě hrát fotbal, takže se chtěli připojit později (Vojtovi navíc nebylo dobře), což by tak nevadilo, až na to, že nám potom v noci po fotbale usnou :-). No a Kity měla zůstat se svou mladší sestrou Nelou doma a věnovat se jí. Takže to vypadalo, že na startu budeme 2 a to zrovna ti, kteří jsou od Prahy a nikoliv od Hradce. Nakonec Nela chtěla moc vyrazit na hru s námi a dostala k tomu od rodičů svolení. Takže jsme vyrazili na Slezské předměstí ve čtyřech David, Lukáš, Kity a Nela. Nelu bych chtěl na tomto místě pochválit. Na samém začátku a samém konci nám dokonce trochu pomohla a celou hru až do 12 hodin druhého dne absolvovala s námi (v 10 letech), přestože měla možnost prakticky kdykoliv skončit a nechat se odvést domů. Chtěla ale moc zůstat celou noc venku a to jí splnilo :-). Je pravda, že při luštění některých nočních šifer spala, a když jsme jí probudili, nebyla zrovna vrlá (spíš nevrlá), ale i tak jí patří medaile za statečnost. Je vidět, že má starší sourozence. Při takovém začátku v 10 letech to podle mě dotáhne minimálně někam do Prahor :-). Jinak sem si nemohl vysvětlit, proč mají být všichni členové týmu nutně na startu, což v ostatních hrách nebývá nutné. My jsme na start dorazit všichni nemohli, ale nakonec to našemu mobilnímu týmu nevadilo. Všichni jsme se šťastně sešli na 4. šifře. Fotbalisti se potom drželi znamenitě a neusnuli.
Když čtete tyto řádky, možná si říkáte, že jsme tu přípravu teda řádně zmastili. Opak je pravdou přátelé :-). Kdo by znal náš tým lépe, věděl by, že plánování a příprava patří k našim slabým stránkám. Už to, že jsme se vůbec sešli a jakž takž připravili, byl velký výkon!! Někteří členové týmu, kteří byli na hře tohoto typu poprvé, nevěděli, že kdo se nepřipraví, ten na to doplatí, a proto je příprava příliš nevzrušovala :-). Příště (pokud bude nějaké příště) už budeme vědět, co a jak a řádně si na vás posvítíme, to se nebojte :-).
III. Start a Dehetník
Na start jsme dorazili krátce před 15. hodinou, zaregistrovali jsme se a od orgů obdrželi balíček: úvodní informaci se skládačkou, lentilky, mapy, výstražné pásky apod. Když jsme viděli vybavenost některých týmů a porovnali to s tím, jak jdeme my docela nalehko, začal sem tušit blížící se blamáž. Z úvodních pokynů jsme se dozvěděli, že bude třeba skládat obrázek neznámé velkosti. Dílky k němu jsme dostali, ale bohužel, to byl jeden a ten samý 16x. Dílky jsme měli za úkol vyměňovat s ostatními týmy tak, abychom dali dohromady celý obrázek ten potom ukázat orgům a vyfasovat za něj první šifru. Jasné a zajímavé. Radili jsme se, kdo bude skládat a kdo obchodovat a přitom čekali na zahajovací povel, který měl přijít ve čtvrt na čtyři.
A zde přišlo první překvapení. Povel opravdu přišel, ale zněl: Nastoupit do kloubového autobusu, který přijel asi minutu předtím. Tak jsme nastoupili, nevěda kam nás odvezou. Nacpaný byl ten autobus teda řádně (ono 120 lidí je jen něco málo pod limitem a to měl ještě každý druhý pořádný batoh) a chládek tam taky zrovna nebyl, ale nakonec jsme všichni šťastně popojeli pár zastávek do Slatiny, kde jsme vystoupili, abychom v zápětí ještě minimálně kilometr kráčeli pěšky na okraj lesa s názvem Dehetník. Tam jsme se shromáždili okolo orgů, kteří ještě jednou zopakovali nejdůležitější informace z pravidel. Limit k dokončení hry se nám tedy zkrátil o 20 25 minut, aniž bychom hru začali. Pouze jsme se přesunuli na opravdový start. A Slunce pražilo a pražilo. UF! Teprve poté zazněl signál k vyměňování dílků a sestavování obrázků. Vyměňování proběhlo takovou úžasnou rychlostí, že než jsme si stačili najít vhodné místo na složení věcí a vyrazili vyměňovat, byly už některé týmy hotové. Podobný princip startu jsem zažil na loňské Bedně s vyměňováním kostiček, které trvalo mnohem déle. Rozdíl byl hlavně v tom, že obrázek slona 3x3 pozná a dá dohromady každý, zatímco kostičky na Bedně byly všechny stejné a přece každá jiná, takže dalo velkou práci poznat, jak vypadá jiná kostička a jestli už jí náhodou vlastně nemáme. Během 5 minut jsme dostali 1. šifru, i když nám jeden dílek chyběl, protože jsme zbyly mezi posledními třemi týmy, které to ještě nesložili. O vetešárně se snad ani nemá cenu zmiňovat.
Našli jsme si klidné a relativně stinné stanoviště, kde jsme se pustili do úvodní osmisměrky, což bylo někdy v 15:50. Osmisměrka nic těžkého na začátek. Až na to, že byla úžasně veliká asi 20x20 a slov, které bylo potřeba vyškrtat bylo přes stovku. Trochu nás mátla slova, která se dala vyškrtnout, ale chyběla v nabídce. Luštili jsme to ve čtyřech, takže jsem občas i překáželi apod. Problém, který se mi, co by mírnému znalci podobných her vylíhl v hlavě, byl následující. Když dostane tým v šifrovací hře do ruky osmisměrku, ne vždy to znamená, že je třeba luštit osmisměrku! V tomto případě bylo však třeba nehledat žádné složitosti, neboť osmisměrka byla skutečně osmisměrkou. Trvalo nám přes hodinu, než jsme konečně všechna ta mazaně schovaná slova vyškrtali. Ke konci jsem ostatní nechal luštit a vzal do ruky podrobnou mapu Dehetníku, kterou jsme obdrželi na začátku, a prohlížel si jí. Bylo na ní červenými kroužky označeno 26 bodů v terénu a každý označený jiným písmenem abecedy. Když si potom po chvíli Lukáš všiml, že se skupina nevyškrtaných písmen v osmisměrce, ve které se předtím hodnou chvíli marně snažil najít nějaké slovo, graficky podezřele podobá písmenu N, začal sem tušit, kde bude třeba hledat další šifru. Nějakou tu minutu po páté byla všechna písmena vyškrtána a kromě N se v tajence osmisměrky objevila ještě písmena X a Y, takže jsme získaly 3 místa, kam bylo třeba zajít pro části druhé šifry, což nám nakonec potvrdila i všechna nevyškrtaná písmena přečtená po řádcích. Krásná jednoduchá šifra, kde do sebe všechno zapadlo.
Vyrazili jsme tedy nejprve pro písmeno N podle podrobné mapy a celkem spolehlivě ho našli, i když cesty, kterými jsme šli, zřejmě nebývají zrovna frekventované. Cestou jsme předběhli tým tvořený dvěma děvčaty. Stanoviště N se skrývalo na posedu, kam vylezla Nela, podala nám dva výtisky 2. šifry a informovala nás o tom, že jsme na 23. místě. Nic moc, ale hlavně, že nejsme poslední. Nezdržovali jsme se luštěním a nejdříve zkompletovali 2. šifru, která byla jako jediná na více místech. Cestou necestou jsme se dostali až na hlavní magistrálu v Dehetníku a po ní se vydali na písmena X a Y. Nenechali jsme se zmást ostatními týmy a šli podle mapy za svým cílem. Na odbočce k písmenu X jsme se rozdělili, abychom se asi po 10 minutách opět šťastně sešli u Y, které jsem mezitím s Nelou vyzvedl pod jakýmsi mysliveckým domečkem. Opět jsme se nepohodlně usadili a mrkli na to. Koukám 1 4 slov v řádku! Hmm, to bude morseovka (jediné s čím si dokážu poradit :-)). Přesnou podobu šifry nebudu popisovat, protože si jí můžete pod jiným odkazem prohlédnout sami. Zkusil jsem správné barvy tečka, špatné čárka a vyšlo SPĚCHEJ. Při stejném postupu s typy písma (správně označené tečka, špatně čárka) vyšlo NA HORU. Pak jsme se drobátko zasekli na tom nejdůležitějším a to byla třetí část šifry. Čekala nás slova jako atom, embryo, zeměkoule, žirafa apod. napsaná střídavě malým a velkým písmem. Nejprve jsme zkoušeli malé písmo tečka, velké čárka, ale vyšla z toho blbost. Po chvíli jsme přišli na to, že napsaná slova označují buď velmi malé, nebo naopak hodně velké objekty. Přímo se tedy nabízelo pokračovat v systému a označit slova, která byla napsaná správně (ať už velkým nebo malým písmem) jako tečku a ta špatná jako čárku. Po provedení mi vyšlo: UPALTNAK!
Ehm, co to má znamenat?! Byli jsme mírně v koncích. Také sem si říkal, že už by mohl dorazit zbytek týmu. Vzal jsem mapu a zkoušel hledat nějaký objekt (nejlépe horu s podobným onačením). Mapa Dehetníku byla sice hodně podrobná, ale bohužel bez jediného názvu. Vzal jsem jinou (tu jsme také dostali) bohužel mnohem méně podrobnou. Tam se v celém Dehetníku vyskytoval jediný název kóta Spáleník. No jo no, má sice také 8 písmen, ale to ještě není nic určitého. Za chvilku jsem si ale všiml, že Spáleník a náš patvar má 5 písmen shodných. Projeli jsme tedy morseovku ještě jednou, opravili 3 chyby, které se vloudili a vyrazili na Spáleník!! Příště raději pomalu a pořádně.
Na Spáleník jsme dorazili podle podrobné mapy. Název tam sice nebyl, ale podle vrstevnic se v pohodě dal určit. Dorazili jsme na 24. místě a čekala nás nešťastná lentilková šifra. Písmena, která tam byla, dávala i při zběžném pohledu svojí frekvencí dohromady krásnou češtinu, šlo jenom o to, podle jakého klíče jí přečíst. Podle znaků na konci pruhů jsme pochopili, že bude třeba asi ty pruhy vystřihnout a nějak poskládat. To jsme také provedli (nožem protože nůžky jsme také zapomněli), ale správně to poskládat nám nešlo a nešlo. Čas ubíhal, blížilo se stmívání a nepřicházel ani zbytek týmu ani nový spásný nápad. Nakonec Kity s Nelou odešli pro nápovědu na písmeno Q. My jsme zatím luštili dále a na nic jsme nepřišli. Konečně telefon s nápovědou a právě v té chvíli k nám taky přišel jeden s orgů a mírně se nám snažil pomoci. Povel zněl přečíst nápovědu celou včetně později dopsaných řádků. Stálo tam spojit pruhy do jednoho kusu a pak něco o tom, že nám přejí dobrou chuť, ale abychom se chovali ekologicky což bylo samozřejmě míněno na lentilky a obal od nich. Ani teď nás to ještě nenapadlo. Až po dalším mírném pošťouchnutí orgem se Lukášovi rozsvítilo, že bychom jako mohli ten spojený kus namotat na obal od lentilek a po řádkách ho přečíst. Po mírných obtížích způsobených naším vybavením se to Lukášovi povedlo a dozvěděli jsme se, že další šifra na nás čeká ve Svinarech pod železničním podjezdem. Rozloučili jsme se s příjemným organizátorem a vyrazili tím směrem. Kity s Nelou, které po nápovědě čekaly kdesi na startu na zbytek týmu, jsme navigovali také do Svinar. Ještě jsme se dozvěděli, že jsme předposlední, přičemž poslední tým na trojku ještě nedorazil. To teda nechápu, že nás předběhli všechny 3 týmy, které dorazili na stanoviště až po nás. Asi jsme vopravdu tak tupí :-).
Najít 4. stanoviště ovšem také nebyl zase tak elementární úkol. V mapách sice železnice byla, ale podjezd už nikoliv (nebo jsme se špatně dívali). Mapu doporučenou od organizátorů jsme žel také neměli a ty ostatní nám moc nepomohli. Přímou cestou ze Spáleníku dolů ven z lesa jsme došli k poli a k železnici. Bohužel to bylo přesně na opačné straně Svinar. Mezitím se pomalu ale jistě úplně setmělo. Poté, co jsem na železnici zjistil, že se v blízkosti žádný podjezd nenachází, přešli jsme kopřivy, trať a nějaké navozené haldy a došli k hlavní silnici s tím, že budeme hledat na druhé straně. Z hlavní silnice byla na druhou stranu tj. dál od železnice odbočka do Svinar. Dali jsme jí přednost před rušnou silnicí a hned za cedulí: HRADEC KRÁLOVÉ, jsme potkali dva mladíky a zeptali se jich, kde je železniční podjezd. Nakonec byli evidentně z jiného týmu. Buď tam hledali nápovědu k nějaké šifře anebo stanoviště č.5 (to bylo ovšem úplně jinde). Řekli nám, že musíme přes celé Svinary kolem hospody a potom na konci to bude někde u hlavní. Šli jsme dlouho, ale prakticky najisto a 4. stanoviště zdárně našli.
IV. Úspěšné tažení
Kousek za hlavní a kousek před podjezdem na nás čekal už kompletní zbytek týmu, který sem mezitím v pořádku přijel autem. Šifru už měli vyzvednutou, ale ještě zbývalo se jít zapsat do vrcholové knížky. Šifru jsme si položili na kapotu od auta a při světle mobilů jsme ji vyluštili snad za 5 minut. Rychle jsme si všimli, že když pojmenujeme obrázky jsoucí proti sobě na papíře, liší se vždy o jediné písmeno a tato písmena seřazená vytvořila tajenku: KONEC U VODY. Na nic jsme nečekali a vyrazili hledat další stanoviště. No jo, jenže kde? Ulici U vody jsme v rejstříku ulic naší mapy neměli. První pětice dosti suverénně vyrazila nakonec Svinar, tam co jsme se asi před 20 minutami ptali na cestu. Já sem šel s Vojtou kousek za nimi a nebyl si jist správností tohoto postupu. Bavil jsem se o tom s Vojtou a Vojta se hbitě zeptal zase jiných lidí, kteří byli poblíž (tentokrát tito byli místní a nikoliv soupeři) na ulici U vody. Dozvěděl se, že ve Svinarech žádná taková ulici určitě není, ale že opačným směrem, kde se na obzoru setkávala ulice vedoucí ze Svinar s hlavní asi pod úhlem 20ti stupňů, je nějaká ulice vedoucí ke vodě a nějaké týmy do ní chodí. Vydali jsme se tedy s Vojtou tím směrem a zbytku, který se nám mezitím vzdálil, nařídili telefonicky obrat o 180 stupňů :-). Právě když jsem volal příteli na telefonu, kde že je v Hradci ulice U vody, odbočku jsme dle předcházejících instrukcí řádně našli, takže se přítel mohl s ulehčením opět sledovat napínavý film :-). Ulice se skutečně jmenovala U vody, byla taková polní (nebyl tam asfalt) a hlavní v ní nebylo osvětlení. Ulice končila kdesi na louce u nějaké chatové osady. Ač tam byla řádná tma a neměli jsme baterku, nebyl problém najít umístění 5. šifry. Vojta, který šel první, totiž důsledně postupoval podle upřesňujících pokynů, že šifra je pod posledním sloupem elektrického vedení. Když za jedním vedl drát do země, pochopil, že to asi bude ten poslední, a šifru v pohodě našel. Trochu horší bylo najít se v té tmě se zbytkem týmu, který šel za námi. Brzy jsme se ale všichni našli a pustili se do řešení obrázkové šifry.
Z obrázků vyplývala čísla a jasně se nabízelo pořadí písmen v abecedě. Zadrhli jsme se na tom, zda brát jenom daná čísla nebo zda počítat i trávu na kopci, dílky obrubníků u chodníku apod. Po převedení jasných čísel na písmena z toho vyšla KOTA. Hned jsem zpozorněl, protože to mohlo být řešení. Dokonce mě i dle lidí a dětí na obrázcích napadla KÓTA 237. Nějak sem ovšem s tímto svým nápadem nebyl slyšet a neudělal jsem v tu chvíli nic pro jeho ověření. A tak jsme chvíli uvažovali dál, zda počítat i knoflíky na košili u postav na obrázku apod. Nakonec jsme se shodli na jasných číslech, která označují kótu, a já jsem zopakoval svůj nápad s číslem 237. Zbývalo to zkusit ověřit mapou. A ejhle na druhé straně Orlice (s přeplaváním docela blízko, ale po mostě dost daleko) byla na jednom lesním rozcestí kóta 237. Dobře my!!! Zde jsme byli opět na 24. místě a podle světýlek v okolí bylo jasné, že na kótě 237 (stanoviště č. 6) pár dalších týmů předběhneme. Zvlášť když jsme se na něj svezli autem. Pravda ne celou cestu, protože jsme se pro něj nejprve museli vrátit na stanoviště č. 4 a do lesa se také s autem nedalo, ale trochu nám to přece pomohlo, co si budeme namlouvat. Auto jsme nechali před lesem a vyrazili do tmy hledat další stanoviště. To jsme spolehlivě našli podle světýlek ostatních týmů. Vyzvedli jsme si šifru a mírně čekali se zapsáním do vrcholové knihy, když jsme předtím jeli autem. Byli jsme někde kolem 18. místa tedy značný posun od 27. na odchodu ze Spáleníku.
Po chvíli jsme dospěli konsensu, že bude se šifrou nejlepší vrátit těch 400 metrů z lesa pod lampu, než si na místě svítit s mobily. Šifra č. 6 byla velmi povedená, ale bez nápovědy prakticky neřešitelná. Bylo mnoho možností, co se dá dělat s jízdním řádem se stanicemi i s časy. Podezřelé byly především stanice, které se lišily od skutečných a značně nepravidelné intervaly. Rady jsme si moc nevěděli a tak Vítek velmi záhy zajel pro nápovědu. Za chvíli volal, že na popsaném místě našel ceduli označující ochranu přírody a jestli je to nápověda. Snažil sem se mu vysvětlit, že vybledlá cedule, která tam stojí léta a označuje nějakou obecnou místní skutečnost, asi nápovědou nebude a že má hledat něco jedinečného a nedávného. Moc se mi to do telefonu nepodařilo vyjádřit, ale Vítek to naštěstí pochopil a na druhé straně cedule našel opravdovou nápovědu, kterou jsme si dle jeho diktátu doslova opsali. Bylo tam o tom, že kvůli zapamatovatelnosti a drahé ropě je řada spojů zrušena, a které jedou a mě už napadl systém, kterak tuto zapeklitou šifru řešit. Kluci se sice pozastavovali nad tím, jak můžu tak jistě vědět, že po osmé hodině pojedou zrovna autobusy v 08, 38 a 48, když to z nápovědy nešlo zcela jednoznačně určit, ale já sem si prosadil svou a podobný systém aplikoval i na ostatní řádky jízdního řádu po sedmé hodině časy končící sedmičkou atd. A začala z toho lézt graficky nějaká čísla. Mezitím přijel Vítek a celý nažhavený chtěl zkusit ještě nápovědu extrém, která byla od místa, kde jsme luštili kousek. Nápověda extrém byla v celé hře tuším 2x. Obsahoval stejné informace jako klasická + ještě něco navíc. Bylo ovšem třeba si jí zasloužit v tomto případě pro ni doplavat doprostřed nějakého pískového jezera. V 11 v noci nic moc, ale Vítka jen tak něčím nezastavíte :-). Nezastavilo ho ani moje nabádání, aby počkal, že už mi z kroužkování výše popsaných časů něco leze (ono to totiž chvíli trvalo) a s Vojtou vyrazili. O chvíli později jsem dokončil všechny spoje a vyšly mi 4 čísla: 25, 26, 37, 38 a mezi nimi kříž. Že to nebude náhoda, bylo jasné, ale řešení bylo třeba interpretovat. Trvalo opravdu jen chvilku, než mě napadlo otevřít mapu Hradeckých lesů, kterou jsme předtím nepotřebovali, protože jsme byli na Dehetníku. Měl sem totiž matné povědomí o tom, že v té mapě nějaká čísla byla. A co to mé hnědavé oči vidí? Krásný civilizovaný les uspořádaný do pravidelných čtverců označených čísly a křižovatku čtyřech vyluštěných čísel jsme skutečně našli. Potom sem měl ovšem značný problém s tím zorientovat se, jak se tam dostaneme. Vše se k dobrému obrátilo až ve chvíli, kdy mě kolegové z týmu upozornili, že na křižovatce, kde jsme luštili je o jednu cestu do lesa více a že jsme na jiné křižovatce v mapě, než jsem si myslel. Extrémní nápověda, která mezitím přišla, už nám nic zásadního neřekla bylo vyluštěno. Jenom jsme na sebe museli počkat, poněvadž v lese bychom se po tmě v životě nenašli. Někdy po jedenácté jsme v kompletní sestavě vyrazili hledat potřebné rozcestí. Byla teplá a zcela bezvětrná noc, takže jsme se po tmě ani nebáli. Cesty byly skutečně upravené. Tu a tam jsme se minuli nebo doháněli s některým týmem. Většina z nich byla na rozdíl od nás vybavena čelovkami a jinými světelnými zdroji, takže byla vidět docela na slušnou vzdálenost. K rozcestí čtyř zmiňovaných lesních úseků to bylo poměrně daleko (asi 2 km) a tak jsme také zabloudili, když jsme uhnuli doprava předčasně a došli nakonec světa, kde cesta končila. Takže zpátky a pěkně pokračovat po hlavní cestě. Druhá odbočka už byla správná a někdy čtvrt hodiny před půlnocí jsme šťastně nalezli šifru č. 7.
Při luštění kvizu Vítek se Šimonem prakticky ihned vyrazili pro nápovědu, která byla ještě hlouběji v lese, a tentokrát nám to velmi pomohlo. V řadách jsme doplnili akorát hudební a ostatní jsme nevěděli. V 2. části jsme označili, co do řady nepatří, ale zmiňovaná slova se nám nechtěla do křížovky vejít (třem tečkám v posledním poli jsme nepřikládali význam :-)) a se třetí částí jsme byli úplně v koncích. Podle nápovědy jsme potom dali dohromady prezidenty, slovní druhy a primu až oktávu. Nevěděli jsme akorát fyzikální řadu, ale doplnili jsme T na TOČNA. Ve druhé části jsme doplnili nehodící se slova se správným použitím třech teček. Na třetí část už nedošlo. Když Vojta přečetl TOČNA STŘÍBRNÝ dodal rybník! a mohlo se vyrazit. (Společná slova jsem mimochodem zkoušel hledat po hře a moc mi to nešlo.) Když přišel Vítek se Šimonem, vyrazili jsme zpět na kraj lesa, kde luštili šifru č. 6 a cestu si užívali hvězdnatou oblohu a tmavý mlčenlivý les. Tady část nasedla do auta a odjela tuším do Tesca pro nějaké zásoby a zbytek včetně mě pokrčoval po kraji lesa a posléze kolem rybníka k severní (pardón Stříbrné) točně. Ještě jsme se řádně prošli. Nejprve jsme za točnu považovali parkoviště, ale hned vzápětí našli tu pravou.
Al z rodu Chimistů byl jasný na první pohled a to, že jsme se na něm mírně zadrhli, bylo způsobeno naší nepozorností a také dost nepraktickou periodickou tabulkou. Stačilo najít nejkratší cestu bludištěm a potom místo čísel doplňovat značky prvků a něco z toho vyleze. Přesně tak jsme to také udělali, ale nic rozumného z toho nevylezlo. Brácha prosazoval, abychom zkusili první písmena českých názvů prvků, což jsme ale zamítli, protože těch změn by moc nebylo. Stejně jako u dvojky nakonec pomohl systém znovu a lépe. Při kontrole nám už u druhého čísla vyšel jiný prvek než poprvé. Buď byla nadiktovaná špatná čísla, nebo špatně přečtené a dopočítané značky prvků. To jsme neřešili a místo toho celý postup ještě jednou řádně zopakovali. U 10. čísla si Lukáš všiml, že z druhých písmen značek prvků vylezl nápis: DALŠÍ SIFRA a tak ústí Stříbrného potoka už byla rutina.
Právě ve chvíli, kdy jsme doluštili a chystali se ústí najít na mapě, přinesl nám Vítek se zbytkem týmu nejen občerstvení, ale i potřebnou šifru, kterou cestu na stanoviště náhodou nalezl a vyzvedl. V pravidlech bylo výslovně uvedeno, že se to nesmí (ačkoliv při jiných hrách se to může, pokud je to skutečně náhodné). Jenže kolega pravidla nečetl, o zákazu nevěděl, šifru vyzvedl a ještě do vrcholové knížky napsal čas jen několik minut poté, co jsme vyzvedávali osmičku. Úžasné tak se mi tady dohadujeme o tom, zda se smí jezdit autem a potom provedeme takovouhle věc. Začal sem tušit malér. Dlužno ovšem dodat, že jsme šifru č. 8 opravdu vyluštili a devítku dostali právě až ve chvíli, kdy jsme se jí chystali hledat, takže jsme si prakticky pomohly jen o dobu přesunu. Každopádně jsme to neřešili a pustili se do luštění. Zvířátková by bývala byla (minimálně pro nás) opět neprůchozí bez nápovědy. Kdo v tom viděl morseovku od začátku, ten je teda borec. Zkoušeli nejprve vyškrtat zvířata, co jsou tam vícekrát (resp. byl takový nápad), ale nikam to nevedlo. Já sem zkoušel spočítat počet zvířat, jestli to jako nejsou písmena abecedy, ale bylo jich až příliš. Teprve, když jsme se z nápovědy, kam šel opět Vítek, dozvěděli, že jde o morseovku, dle návodu vyškrtali nehodící se zvířata a udělali si na správném místě dělící čáry, chytili jsme se. Lukáše napadly tečky a pruhy jednotlivých zvířat a tak jsme pomalu, ale jistě dali dohromady tajenku. Ne sice zcela přesně, protože místo 1100 nám vyšlo WM00, ale i tak jsme se vydali k nedaleké Orlici a po proudu podél ní hledat přívoz. Já jsem šel vzadu a divil jsem, jak jdou ti vpředu tak najisto, když jsme předtím v mapě přívoz nehledali a také jestli to nepřejdou. Po řádné štrece jsme na konec šťastně dorazili na stanoviště č. 10 (já poslední), kde čekalo další překvapení.
V. Žalostný závěr
Na tomto stanoviště se úspěšné tažení zlomilo v neúspěšné. Až dosud jsme všechny šifry vyluštili a na desítku dorazili krátce před třetí v noci na 14. místě (jak později podle výsledků spočítal, byli dokonce 12ctí, protože dva týmy před námi už volali o řešení). Zde se to ovšem zlomilo a z posledních 6 šifer jsme vyluštili pouhé 2 (přičemž jedna z toho byla ta cílová). Jenom touha podívat se jednou konečně také do cíle a možná také možnost svézt se občas autem nás zachránila od toho, abychom to nevzdali, takže jsme naše umístění skoro udrželi. Ale vraťme se na 10. stanoviště.
Zde byla u řeky na stromě pověšená krásně svítící lucernička, takže se to stanoviště prakticky nedalo přejít. Vyzvedli jsme si obvyklý papír, na kterém ovšem tentokrát nebyla šifra, ale pouze pokyn, že je třeba vyzvednout na druhé straně řeky jednu italskou špagetu na tým. Na Orlici byl potom spuštěný jakýsi vor splácaný ze všeho možného (podívejte se na fotky :-0) a skrz něj provlečené lano, které se táhlo z jednoho břehu na druhý. Šířka řeky v inkriminovaném místě byla asi 40 metrů. My jsme v noci ani podobu voru ani hladinu řeky pořádně neviděli a možná to bylo lepší :-). Zde bych chtěl upozornit, že podobné technické kousky, finty a vymoženosti úspěšně ignoruji a jsem na ně antitalent, takže tu na vás podrobný popis tohoto plavidla nebudu zkoušet, abych vás nekrmil nějakými blafy. Oni tam ty lana totiž byly dvě a občas se to nějak zaseklo apod. Za jedno se tahalo přímo na voru po cestě tam a druhým se vor přitahoval ke břehu zpátky. Ale raději se zeptejte někoho povolanějšího. Když jsem si omrkl situaci, nebyl jsem pro plavbu na druhý břeh právě nadšen, a protože se hlásili jiní, řekl jsem si, že si toto dobrodružství odpustím, a šel sem raději rozbít tábor a doplnit naší tabulku časů na stanovištích, na kterou jsme během hry permanentně zapomínali. Ne že bych se bál, ale člověk nemusí mít všechno, že? Výprava se vrátila s dlouhým modrým provázkem (špagetou), na které bylo v různých sestavách uvázáno jeden či více různých druhů uzlů a mezi sestavami byly větší mezery. Klobouk dolů před tím, kdo to vázal. Vítek se hned vydal pro nedalekou extrémní nápovědu. Zde mu už patří přímo poklona, neboť ho nezastavilo ani lezení po trubkách nejdříve nahoru a poté doprostřed řeky ani následné slaňování po laně dolů skoro až na hladinu a čtení nápovědy. Především jeho zásluhou jsme tuto šifru málem vyluštili. Zdůrazňují málem, protože jsme nakonec museli volat o řešení. Byly jsme od něj ovšem jenom kousek, ale bohužel nám to už asi moc nemyslelo. Nápověda zněla 10X = 2Y = Z, což byla ta klasická. Jako doplněk na extrémní tam byla napsána římská čísla, na což uzly docela vypadaly. Bylo tedy třeba správně označit a rozlišit všechny typy uzlů. K těmto typům jednoznačně přiřadit některý znak římských čísel a převést na římská čísla ta potom převést na normální čísla a interpretovat je nejlépe jako pořadí písmen v abecedě. Při určování toho, co který uzel znamená, bylo více variant, včetně toho, že se dala špageta číst ze dvou stran. I tak ovšem existovalo jednoznačné řešení, ke kterému jsme přišli hned na začátku a po zkoušení různých variant ještě jednou znovu. Bohužel to naše řešení bylo s chybou, takže vycházelo nesmyslně. Celý uvedený postup, byl skutečně správný a my jsme ho také celý provedli, až na zmíněnou chybu, která nás stála řešení. Určování uzlů se chopil Vojta a identifikoval nikoliv 3, ale 4 druhy uzlů! Velký dvojitý uzel, byl občas jinak natočený nebo vázaný z druhé strany nebo co, zkrátka v něm Vojta rozpoznal dva uzly. Lukáš se mu to dokonce snažil rozmluvit inspirován hlavně rovnicí, kde byli neznámé přece pouze 3. Měl za to, že ony dva uzly jsou jen jeden. Vojta se ovšem (tentokrát bohužel) přesvědčit nenechal a tak jsme do řešení zakomponovali 50tku, což bylo sice kostrbaté, ale dal vypočítat zbytek podělení 26. Ostatní jsme bohužel s luštěním špagety úspěšně nepomáhali. Já sem se od interpretace uzlů z výše uvedených důvodů distancoval a pomáhal jsem až s převáděním čísel, kde už byla chyba. Dámská část týmu pospávala a asi někteří pánové.:-). Nela usnula tak tvrdě, že jsme jí při odchodu nemohli probudit. Pikantní na tom všem bylo, že jsme tam padesátku měly pouze několikrát a řada písmen, kde se nevyskytovala, byla vyluštěna správně. Na konci tajenky nám vyšlo: SKELETI, takže jsme trnuli, k jakým že kostrám nás to organizátoři zavedou. Že je to kus správného řešení (končící jedno slovo a začínající druhé) jsme nepostřehli. Nakonec jsme chvíli před pátou ráno poprvé zavolali o řešení, které znělo modelářské letiště. Záhy jsme zjistili, že se mnohá písmena naší a skutečné tajenky shodují, ale to už bylo teď marné. Modelářské letiště bylo na druhé straně řeky, takže bylo nutno přejet vorem na druhou stranu ještě jednou. Vor byl však právě nějaký zaseknutý, takže bylo třeba lézt po trubkách. Ano tušíte správně přesně tam, kde Vítek vyzvedával extrémní nápovědu. Vyrazili jsme s Vojtou napřed a blízko nás i lidé z jiného týmu. Cestou jsem přemýšlel, jestli to dám a říkal, že by na tom vor bylo bývalo lepší. Mnozí u voru ale zůstali a podařilo se zaseknutý vor zase zprovoznit. Prý se na tom podílel hlavně Lukáš. Nás tedy pochvíli dojel jeden z orgů na kole, aby nám oznámil, že vor už funguje. Vrátili jsme se tedy zpět k přívozu. Ten se zrovna vracel zpět k nám a tahání lana se hbitě ujala Nela (opět tušíte správě ta desetiletá). Ale alespoň se po nepříjemném a studeném probuzení zahřála :-). Přeplavili jsme se úspěšně na druhou stranu a to celý náš tým tj. 7 lidí naráz. Lano tentokrát tahal Lukáš. Na druhé straně jsme řešili jeden klíčový problém, na kterou stranu se dát. Šimon tvrdil, že je k letišti je třeba vyrazit napravo směrem od Hradce. Vojta se podíval do mapy a našel tam modelářské letiště řádný kus přesně opačným směrem tj. do Hradce. Prakticky někde na konci Slezského předměstí. Dali jsme tedy na mapu. Mezitím jsme se rozloučili s Vítkem, který se přeplavil na voru ještě jednou, a šel (možná běžel) do Malšovy Lhoty vyzvednout zanechané auto. My jsme zatím pokračovali kolem jakéhosi statku a přes hnůj, či co to bylo k silnici, po které jsme zamířili směrem k modelářskému letišti. To se ovšem Šimonovi nelíbilo, že jsme dali na mapu a na Vojtu. Údajně tam dál viděl někoho někdy pouštět letadla a ještě víc ho utvrdilo v jeho přesvědčení, že tím směrem byla jakási světla. To ovšem vůbec nemusel být tým nebo to mohl zbloudilý tým nebo tým na jiné šifře Zkrátka spolehnout se na to nedalo. (Mimochodem jsem v některé reportáži četl, že jste měli na mapě ta letiště dvě. To jako fakt?!?!?) Šimonovi se naše rozhodnutí nelíbilo a bručel :-). Také Nela nebyla po nepříjemném probuzení stále nadšená, takže nálada a morálka našeho týmu cestou klesala. Šli jsme po výpadovce na Týniště a cestou si aspoň lebedili, jak je to zlatý, když je na podobné silnici průměrný provoz 1 auto za 5 minut. Ač už bylo po páté hodině, stále se ještě nezačalo rozednívat, což mě docela překvapilo. Asi nám to léto už nějak končí nebo co.
Modelářské letiště jsme na místě našli a za plotem pod břízou i šifru. Šimon se (asi spíš naoko) zlobil na to, že měl Vojta pravdu, místo, aby byl rád, že jsme si ušetřili čas i nohy. Šifru jsme vyzvedli a zakotvili. Zde jsme se poprvé dozvěděli, že jsme na 11. šifře z 15 tedy, že šifer je patnáct, což nás povzbudilo. (Mimochodem mě velmi pobavila v pravidlech věta o tom, že trasa je tvořena předem neznámým počtem stanovišť, kterých bude mezi 15 a 18. To už jste tam rovnou mohli přesně napsat, kolik jich bude :-)). První na co jsme přišli dle odlišných písmen, bylo, že nemáme chodit Velké náměstí, což mě opravdu dojalo. V širém okolí je zhruba 14 753 míst, kam lze šifru ukrýt a oni nám sdělí jedno, na které nemáme chodit :-). Pokud byl ovšem na Velkém náměstí jiný kostel panny Marie, pak bych to pochopil. Také nápad jít hledat pařez (upřesňující informace o dalším stanovišti) jsme rychle stornovali. Pařezů bude totiž v širém okolí sice podstatně méně než 14 753, ale zase velmi mnoho na to, aby se dalo jednoznačně určit kam jít. Navíc nevím, jestli by dotyčné napadlo hledat pařez právě u toho kostela ve městě za sídlištěm. Po drobném zkoušení prvních písmen apod. jsme poměrně záhy přišli no to (údajně to byl Vojtův nápad), že se k pohádkovým a příběhovým postavám v šifře dají přiřadit dvojice. A společnou zejména Vítkovou snahou nám z jejich prvních písmen za chvíli vylezl kostel panny Marie. Konec jsme nemohli doluštit, ale po hledání v mapě jsme brzy doplnili na Rožmberku nebo tak nějak a vyrazili tam. Vítek autem, my pěšky.
Po šťastném shledání jsme si u pařezu v 6:08 vyzvedli šifru č. 12, usadili se vedle kostela a začali luštit. Brzy jsme zjistili, že tentokrát se názvy obrázků neliší o písmeno, ale jsou stejné. Některé věci jsme měli problém označit a hlavně jsme moc nevěděli, co s tím. Proto Vítek brzy vyrazil autem pro nápovědu, což bohužel tentokrát neměl dělat, ale to jsme nevěděli. Ne nelekejte se, nevyboural se ani nic podobného. Jenom nám ta nápověda prakticky znemožnila šifru vyřešit. Když jsme se dozvěděli, že horolezecká a lanonová oSma = Slon, zůstali na to koukat. Jak mohli, pro všechno na světě ze dvou osmiček, udělat slona?!?!?!? Přemýšleli jsme nad tím přes hodinu, ale na nic kloudného jsme nepřišli. Významově to nešlo, protože to byste potom mohli ze dvou uzlů dát dohromady perníkovou chaloupku, ze dvou rusů žehlící prkno a ze tří krků třeba Adolfa Hitlera!! Takže nějaké sčítání převod nebo sčítání písmen apod. Nenaději se v této souvislosti jevil algebrogram, který sem ale zavrhl, neboť se mi zdálo, že příklad OSMA + OSMA = SLON by neměl jedinečné a jednoznačné řešení. Přemýšleli jsme a přemýšleli, ale na nic rozumného nepřišli. To že má slon a osma společná písmena s a dokonce také a jsme si pochopitelně všimli, ale to jsme neřešili přece musí existovat jednoznačný způsob, jak ze dvou osmiček udělat slona!! Asi bohužel opravdu není?! Že se jedná o jediné písmeno a že tam místo slona mohly být třeba sady, soud, smrk, savo nebo dokonce šváb a šero, protože háčky tu nehrají roli a v tajence Š bylo, by nás opravdu nenapadlo. Někteří už chtěli volat, jiní si dávali ještě půlhodinu na luštění, ale ani ta nepomohla. Ke konci jsme místo upnutí se na nápovědu, ještě zkoušeli spojitost z obrázkovou šifrou č. 4, protože tam byla řada obrázků stejných. Zase nic! Ti co neluštili, byli už rezignovaní a kromě zavolání o řešení zvažovali také spolupráci s jinými týmy. Nakonec brácha zavolal o řešení a na otázku, kde se nacházíme, milé slečně do telefonu odpověděl: Blbej slon. Tímto se tedy chci za něj omluvit, aby si to dotyčná slečna nebrala osobně :-). Nebylo to myšleno na ní ve zlém a já bych asi v dané situaci reagoval podobně. Alespoň jedno pozitivum jsme si ovšem ze dvanáctky odnesli. Příště se nejspíš budeme jmenovat Osm krát slon, kterýž to památný výrok pronesla při luštění této krásné šifry s brilantní nápovědou Nela :-). A tak jsme vyrazili k ZŠ Úprkova. Vítek s některými autem. My přes křižovatku a po mostě přes Orlici pěšky.
Když jsme se potkali, předal nám Vítek kubické monstrum a odjel s Kity pro druhé auto, které od včerejška stálo u nádraží. Nám ještě zbývalo jít se zapsat do vrcholové knížky. Jednak proto, abych tento krátký referát příliš neprotahoval a hlavně proto, že jsem na podobné třírozměrné šifry stejně tupej jako na technické finty a uzly a doteď ten princip úplně nechápu, nebudu líčení třináctky protahovat. Poté, co se Vítek stavil pro nápovědu, kde bylo celé monstrum nakreslené, vyvstala zásadní otázka, zda monstrum skládat celé nebo rozstříhat na kostičky a podle jakých znaků ho potom složit. Zda podle nakresleného tvaru, podle správně orientovaných úhlopříček nebo podle čísel a to jen součtových nebo všech a jak docílit součty. Nejdříve některý ochotník nožem vyřezal všechny čtverečky. Mezitím šel kolem jeden tým hledající šifru. Při zjištění jejich morálky nám mírně stoupla nálada. Nejsme v tom sami :-). Když Vítek s Kity vrátili, přesunuli jsme se autem (tentokrát všichni) ke stadionu a u nápovědy začali dle nápovědy skládat. Nejprve celé velké nevystříhané monstrum, ale daleko jsme se nedostali. Při zjištění, že ani jednotlivé kostičky v rohu obrázku nám nepomůžou, protože mají mít jiná čísla a jedné kostičce byla všechna čísla stejná, jsem rezignoval, lehl si na trávu a spokojeně odpočíval. Někteří se ke mně přidali. Kity s Vítkem se však nevzdali, odvážně se pustili do rozřezaných kostiček, sestavili je a začali skládat. Kdybych je býval neupozornil na svůj postřeh o číslech, který nakonec nebylo třeba dodržovat, možná by to za nedlouhou dobu dali dohromady. Takhle jsme opět volali o řešení. No nic. Autem jsme odjeli někdy před 10 hodinou na křižovatku ulic požadovaných ulic, jejichž přesné názvy sem už zapomněl.
U č. 14 bylo řádně napínavé už samotné hledání šifry. Na křižovatce pod bodem č. 819 nebyla šifra ani na rozbitém obrubníku ani v kanálu. Bezvýsledně jsme prochodili několik sousedních křižovatek. Chodili jsme i kolem zmiňovaného domu č. 1459, ale nikde tam nic nebylo. Přece to nebudou dávat někomu za plot. Chtěl jsem zjistit, zda se čísla domů shodují s čísly v katastrální mapě, kterou jsme dostali na začátku a nyní nadešla chvíle jí použít, ale hodnou chvíli trvalo, než se mi to podařilo, protože jí měl někdo jiný hledající jinde. Když jsem zjistil, že se čísla neshodují a došlo mi, že se v katastrálních mapách označují patrně jinými čísly, odpočítal jsem si podle mapy přesně dům č. 1459. Před ním plot nebyl. Opatrně jsem tam nakoukl a za domečkem na plyn (či co to bylo) a popelnicí nalezl známý černý pytel. To, že jsme zde byli asi na 10. místě, mě nevzrušovalo, protože jsme si už 3x volali o řešení. Sešli jsme se a pustili se do toho. V souvislém textu může být různých šifer hodně. Velká písmena, jména, první či poslední písmena slov, počet slov ve větě, čísla v textu. Koukám na to a nic mi z toho neleze. To Vojta se nechal inspirovat názvem slovesnost (názvy stanoviště mohly pomoci odhalit princip řešení šifry) a z prvních písmen sloves v textu, z nichž některá byla na obyčejný text až podezřele odborná, mu začala vylézat docela srozumitelná čeština. Když se mi s tímto poznatkem svěřil, byl právě ve stádiu, kdy vycházelo: OBRATNADRU. Začal jsem se smát, že z toho vyjde obrat na druhou myšleno jako druhá mocnina obratu a když to potom opravdu vyšlo, byl jsem mírně překvapen. Ono to nakonec ovšem mělo být spíše obrať na druhou. Vojta pokračoval v systému ve druhém odstavci a vyšlo překvapivě: OBRATNADRUHOU. Co vyšlo ze 3. a 4. odstavce už vám snad ani nemusím psát. Byl to tuším Lukáš, který jako první na druhé straně papíru, která byla naoko prázdná, přečetl skoro neviditelnými, slabě šedými, velkými tiskacími písmeny napsané slovo: KLÍDEK. Hm zajímavé. Orgové chtějí, abychom nejásali nad nalezeným skrytým písmem a pěkně luštili dál. Ona to byla tajenka? Cože?! Mezitím přišla od Vítka nápověda o tisícikoruně, na které byly vyznačeny všechny ochranné znaky. Nějak nám to do sebe nezapadalo. Další luštění už nové poznatky nepřineslo kromě toho, že bylo v každém odstavci na konci sloveso obrátit v různých tvarech. Na druhé straně bylo ovšem pouze slovo klídek a jinak vymeteno. Doporučenou mapu od orgů jsme neměli, i když kdoví zda to centrum nebylo i na naší staré mapě. Jenže kdo by hledal na mapě klídek, že jo? Čas rychle ubíhal, přehoupla se jedenáctá a tak jsme za chvíli pro změnu opět volali o řešení. Když jsem se dozvěděl, že je to centrum volného času Klídek proti bývalému kinu Mladých, ještě stále mi v tu chvíli nedošla souvislost se slovem klídek v šifře. Až později.
Autem jsme se přesunuli na potřebné místo, kde čekali organizátoři a vytoužený cíl. Úkolem předcházejícím 15. poslední semílací šifru bylo zdolání 3 lanových překážek nastražených zde organizátory. Do tohoto úkolu se jako první přihlásila Nela. Pustili jsme jí a zvládla to opravdu výtečně. Tím stala slavnou na posledních organizátorských fotkách :-). Poté jsme dostali zadání šifry. Bylo na něm do puzzle rozdělený obrázek konkrétně logo Hradecké sovy a dílky byly označený čísly 1 15 podle počtu šifer. Od začátku mi byla jasné, že tučná písmena v názvu kódů jednotlivých stanovišť budou potřeba v poslední semílací šifře, ačkoliv sem semílačku někdy neluštil, jen o ní, něco málo četl. Proto jsem také občasné snahy kolegů z týmu o využití tučných písmen na jednotlivých stanovištích brzdil s tím, že budou potřeba až nakonec. Organizátoři chtěli slyšet cílové heslo délky jednoho slova, ale tučných písmen bylo asi 30. Když jsme se navíc dozvěděli, že tuto šifru dali všichni před námi nejdéle do 20 minut, dostali jsme se na chvíli do pocitu, který někdo trefně popsal větou: Tak budeme první! :-) Nestalo se. S mírnou, ale opravdu jen mírnou pomocí orgů vytvořila písmena poskládaná podle dílků do puzzle řadu: CUPEDUPEVLESENUSIJEHELNESE, z čehož jsme bez problémů dali dohromady jedno slovo. Jaké to už domyslíte. Ještě, že byla ta poslední tak jednoduchá, jinak bychom už Nedali vůbec nic. Potom jsme se v cíli občerstvili, mírně se poptali na dosud známé výsledky, nechali si vysvětlit osmy a slona, jakož i další obludnosti, které jsme nevyluštili, rozloučili se a pakovali domů.
Moc děkujeme za hru, byla báječná. Ostatně žádná hra nebude nikdy tak dokonalá, aby sedla všem týmům a nevyskytla se v ní jediná nejasnost či pochybnost. Tato hra měla ovšem k dokonalosti dost blízko. Další, co se mi líbilo, že organizátoři sportovně přiznali, že se jim některé šifry úplně nepovedli, přestože věc organizátorů je hru připravit a luštící týmy mají prohlédnout všechny její záludnosti. Dokud jsem si nepřečetl reportáž orgů, ani jsem nevěděl, co je s takovou hrou starostí. Takže ještě jednou, díky moc.
Co týče našeho postupu a konečné umístění, myslím, že jsme dali dohromady výborný tým, který si na své poměry tj. malé zkušenosti a mírnou nepřipravenost vedl více než slušně. Podle mě by byla škoda, kdyby se tento tým na nějaké podobné hře, zejména ovšem na Hradecké sově, ještě někdy nesešel. David
