Hradecká Sova 2009 - reportáž týmu Klídek

Rok se s rokem sešel a my jsme se chystali na další ročník Hradecké sovy. V následující reportáži se dozvíte něco o tom, kterak si náš tým vedl a užíval hru. Po loňském románu se tentokrát pokusím být stručnější. HUPS?! Moc sem to teda nezkrátil!

Těžko lze hru popsat několika větami, ale najde se několik obecných srovnání s minulým ročníkem, které bych rád zmínil. Příjemnou změnou byl určitě vyšší počet týmů, kdy se po loňských 28 zúčastnilo tentokrát hned 40. Šifry byly stejně jako loni zajímavé a nápadité, ale celkově byla letošní Sova určitě jednodušší, než ta předchozí. Důkazem budiž velké množství týmů v cíli a také velké množství týmů, které volali o řešení maximálně jednou. Naše kvarteto dorazilo do cíle někdy kolem 9. hodiny ráno - tedy ještě dlouho před koncem hry, ale i tak jsme byli v ZŠ dle vrcholové knížky na 22. místě. Velkou většinu šifer bych shrnul následujícím citátem: "Víte jak vypadá typická šifra Hradecké Sovy? Tváří se velmi složitě a přitom je velmi jednoduchá." Vzhledem k tomu, že se jedná o hru pro začínající, bych tento jev označil za pozitivní. Jediná šifra, která se této definici výrazně vymykala byla ta s kostkou na stanovišti číslo 10. Ta byla (na můj vkus) na Hradeckou sovu až příliš složitá a ani nápověda příliš neporadila, co s ní. Evidentně jsme nebyli jediní, kteří nad 10. šifrou jen marně kroutili hlavou. Řešení si zde podle statistik vybralo 30 týmů, což jsou plné 3 startovního pole a to je opravdu hodně. Ale našly se i týmy, které jí vyřešily, takže to asi šlo. Samotné řešení nakonec ani nebylo tak složité, ale zběžné analýza (i pod dojmem loňského kubického monstra, které doteď nechápu mj. proto, že sem se ho ani pochopit nesnažil) demotivovala od dalšího luštění. Na druhou stranu to ovšem byla šifra, která krásně lámala a rozhodovala hru a kdo jí zdárně prošel, skončil mezi nejlepšími. Bohužel jsem ovšem k těmto šťastlivcům nepatřili. Počasí bylo sice horší než loni, ale nakonec docela pěkné zejména ve srovnání s tím, jak vypadalo před hrou. Trasa opět vedla zajímavými místy a doprovodné úkoly a aktivity byly zajímavé - orgové měli opravdu pěkné nápady. Přesuny byly někdy trochu dlouhé, ale neoznačil bych je za přehnané. Jedinou přehnanou vzdáleností byla část nápovědy k šifře č.10 u rybníku Výskyt. To už bylo moc. Zejména, když se část našeho týmu, která tam šla, ztratila při zpáteční cestě a přidala si ještě dobrých 5 km navíc. Krajinu a stanoviště jsem ovšem tentokrát ani neužil, neboť jsme se rychlými přesuny snažili vylepšit naše pořadí ve hře, čímž se dostávám k tomu, jak si vedl náš tým.

Tentokrát jsme byli v týmu pouze 4. Já, bráchové Vojta s Vítkem a nová posila a možná budoucí naděje týmu Michal, který přijel až z Přerova. Přípravu a doporučené vybavení jsme tentokrát zvládli o poznání lépe a ve hře to bylo znát. Měli jsme sebou baterku i deku na sezení a hlavně organizátory doporučenou mapu. Především ta doporučená mapa byla důležitá, protože když vám z nějaké verze luštění šifry vyjdou první 3 písmena a můžete začít hledat v mapě, zda nějaký název v okolí touto trojicí písmen náhodou nezačíná, je to opravdu k nezaplacení. Po nadějné začátku na startu jsme se strávili příliš mnoho času na šifrách 3 - 6 a byli jsme dokonce až na 36. místě. Potom jsme se rozjeli, ale v rozletu nás přibrzdili šifry č.10 a 12. Do cíle jsme dorazili na 22. místě, ale jediné volání o řešení nás v konečném účtování dostalo ještě o několik příček nahoru. Ještě je potřeba poznamenat, že jsme opravdu velcí haluzáci, protože 2x vyluštit resp. interpretovat řešení jinak, než byl správný postup a dostat se shodou okolností pod dojmem, že to máme dobře, k dalšímu stanovišti, to už je opravdu haluz. Nemluvě o tom, že jsme sedmičku vůbec nepřehýbali, což ovšem ani nebylo potřeba. A jaké poučení si z Hradecké sovy 2009 vezmeme pro další hry? "Co záseky a hloupostmi při luštění na stanoviště ztratíš, rychlým přesunem nedoženeš!" "První nápad bývá často správný nápad!" "Řešení je často mnohem jednodušší, než se zdá, jenom je ho potřeba správně přečíst." (šifra č.3 a 5)

Po drobných komplikacích se nakonec kompletní složení našeho týmu sešlo ve Všestarech, kde jsme dali dohromady vybavení a trochu studovali i pravidla a poslední informace. Zbytek času před hrou jsme se snažili odpočívat a přitom trnuli, jak to s hrou dopadne poněvadž zamračená obloha a silný vítr, který venku fučel, zrovna úžasnou šifrovačku nesliboval. Balení a odlet jsme jako obvykle pojali poněkud rozvláčně a cestou na start bylo ještě potřeba natankovat, takže jsme málem nestihli začátek a na registraci týmů, která probíhala od 15:45 do 16:30 dorazili asi 16:33. S tím naštěstí žádný problém nebyl, takže jsme se rychle zaregistrovali, vyplnili formulář o odpovědnosti za nezletilého, dostali startovní tašku a rychle se ponořili do předstartovního očekávání. Čekání na start mimochodem patří k nejkrásnějším částem celé hry. Týmy mají celou hru před sebou, těší se na ní a hlavně jsou na tom ještě všechny stejně a všechny mají ještě šanci vyhrát. Pokyny pro úvodní hru s nekonečnou řadou, která se nakonec ukázala býti rovnou první šifrou nás mírně vyděsili, ale nenechali jsme se odradit. Úvodní přivítání a zopakování pravidel rovněž patřilo k vrcholům hry. Když orgyně Alča mluvila měla k dispozice zesilovač (nevím, jak se ten přístroj přesně jmenuje, když tak mě opravte), aby jí bylo dobře slyšet. V momentě, kdy představovala sponzory, chtěli s Martinem ten přístroj ještě nějak poštělovat, aby bylo slyšet lépe. Na následnou otázku: "Slyšíte mě dobře?" se ozval smích. Sice jsme jí slyšel, ale přístroj v tu chvíli nezesiloval vůbec. Po drobné úpravě to zkusila znovu a výsledek byl stejný - zase nic. Už jsem se chtěl ozvat, aby jim příští rok sponzoři pořídili lepší zesilovač. Nakonec se ale všechno spravilo a slyšet bylo opravdu dobře. Vrchol potom přišel ve chvíli, kdy vyhlašovala krizový telefón, na který se má zavolat, pokud by se během hry objevil jakýkoli vážný problém, načež si vzápětí na to sáhla do náprsní kapsičky se slovy: "Už mi někdo volá..."

Ale dost legrácek! Situace zvážněla a dramatizuje se, neboť se na zelenou ohradu vedle hřiště vyvěšuje první prvek konečné řady a my máme za úkol popsat jí jedním slovem, které nejlépe charakterizuje její princip a máme na to asi 6 pokusů. Hned z prvního obrázku jsme interpretovali jedničky a dali si to zkontrolovat. To byl ovšem pouze princip prvního obrázku a nikoliv celé řady. Další obrázek byl hodně matoucí, ale postupně jsme dospěli k tomu, že to jsou data - zvlášť když jsem si potom na prvním obrázku všiml ještě teček mezi jedničkami tj. 11.1. Zároveň jsem byl ale čím dál bezradnější, co s nimi. Data se tam objevovala, tak nějak zvláštně. 9.4.;8.5.;7.6. atd. Tak jsme zjišťovali, kdo má v ty dny svátek, i jinak bloumali a nevěděli si rady. Najednou se Vojta listující v diáři, který jsme obdrželi na startu plácl do čela. "Mám to!! Je to ÚPLNĚK." A bylo vyřešeno. Kontrola nám to samozřejmě potvrdila a rychle jsme vyrazili přes koleje podél zahrádkářské kolonie a pole k rybníku někde u Pražského předměstí.

Sem jsme dorazili na utěšeném 13. místě vyzvedli si šifru a provedli s ní první haluz. Nejprve nás soupeřící týmy "vyhnali" z místa, kde jsme se usadili, že prý luštíme v zakázané zóně. Špatně jsme pochopili mapku okolí šifry a mysleli, že se smí luštit na přeškrtaném území, ale ono to bylo obráceně. Tak jsme tuto chybu rychle napravili a přestěhovali si na správné místo. V dominové šifře jsme si rychle všimli dvojic obrázků, které se označují jedním slovem. Kolegové z týmu v prvním nápadu začali dvojice vyškrtávat a čekali, co zbude. Zbyli 4 obrázky: elektrický blesk, tramvaj, semafor se zelenou a cílový prapor. To bylo dost málo na nějakou rozumnou informaci. (Že se dají i tyto 4 obrázky spojit do dvojic nás opravdu nenapadlo.) V mapě jsme nedaleko objevili STK a při čtení po řádcích se z toho trochou fantazie STK dostalo. Obrázek označující elektřinu jsme vynechali - souhlasil s upřesňující informací o dalším stanoviště, které bylo u elektrické rozvaděče. No a potom Semafor, Tramvaj a Konec! Vyrazili jsme k dalšímu stanovišti, ale mě se to řešení nelíbilo. Semafor a tramvaj dobře, ale k cílovému praporu bych přiřadil Cíl nebo Finish a ne konec. Prostě mi to připadalo až příliš námi přizpůsobené. Ale šli jsme všichni, protože podívat se tam přece můžeme. Byl sem si skoro jist, že na tom místě šifru nenajdeme a budeme pěkně luštit dál. Šli jsme zahrádkami, přes koleje a nějakém sídlištěm až k STK a když jsme tam šifru našli byl jsem z toho dost překvapen. Za STK byl ohyb oné ulice s rozvaděčem! V cíli mi to nakonec nedalo a podíval jsem se, jak že se ta šifra měla luštit. Tam jsem přišel na to, že jsme haluzáci, ale zároveň mě potěšilo, že jsem se ve svém tušení nezmýlil a že alespoň trochu dovedu rozpoznat správné a jasné řešení od slepých uliček.

Na třetím stanovišti jsme byli opět na 13. místě poněvadž jsme na rozdíl od většiny žádné domino neskládali. Jenže, to co jsme možná nahnali haluzí jsme vzápětí ztratili neschopností přečíst prazvláštní paznaky, což byl rafinovaně skrytý text o dalším stanovišti. Ze začátku nám to nějak nešlo a tak jsme zkoušeli morseovku, kde by svislé čáry byly oddělovače, ale nikam to nevedlo. Vojta hlásil, jak nás mnohé týmy předbíhají a že to dávají velice rychle. Opět se tedy vynořila myšlenka nějak z toho rovnou přečíst text, ale nějak nám to nešlo. (Mě to mimochodem nešlo ani po hře, kdy už jsem věděl, jak na to. To sem asi hodně špatnej...). Nakonec jsme se odhodlali zavolat pro nápovědu, což jsme na tomto stanovišti byli asi jediní zoufalci. Nápověda zněla: "Začněte číst z jiné strany" a ještě než Vítek dokončil hovor Michal začal číst: DALSISTANOVISTEMACHKOVASTAVIDLO a mohli jsme vyrazit. Michala jsme v tu chvíli místo pochvaly spíše vynadali, že to nepřečetl dříve, abychom nemuseli volat, takže pochválím alespoň dodatečně. Napoprvé se osvědčil. Na tomto stanoviště bychom si bez něj možná museli brát řešení.

I přesto, že jsme šli na další stanoviště zkratkou a na krásných rozlehlých loukách trochu popoběhli, dorazili jsme ke stavidlu mezi posledními. Na krásné kompasové šifře, která se mi líbila nejvíce z celé hry jsme se pro změnu také zasekli. Zatímco já se bloumal, nad tím, jestli to ní nějaká abeceda, kolik je kterých kompasů a jaké polohy ukazují, kluci začali kreslit podle šipek. Některé cesty byly slepé, ale v jednom případě Vojtovi vyšlo ZVONI. Čekal jsem na další písmenko, neboť mě napadla "zvonice." Jenže Vojtovi z toho písmeno C nějak nevylezlo a nápad zapad. Pomalu se stmívalo nic. Trochu nás povzbudily týmy, který si na druhém břehu potoka evidentně také nevěděly rady a Vojta nám dělal chutě klobásou, kterou při luštění konzumoval a s nikým se nerozdělil. Pravda také jsme měli svoje zásoby, i když ne zrovna klobásové. Potom si Vojta usmyslil, že je to morseovka a chtěl jí tam nějak napasovat. Já jsem svou povahou nejistý a kromě toho vím, že při luštění šifer není jistého skoro nic. Když ale Vojta tak jistě tvrdil, že je to morseovka, postavil sem, že to morseovka není. Nakonec jsem inspirován s kompasy stanovil předpoklad, že se řešení musí nějak nakreslit. Za chvíli potom, už jsme pochopili princip a dozvěděli se, že další stanoviště je u ZVONIce sv. Jana Křtitele. Přesun jsme opět zvládli celkem rychle. Na konci byl na hradecké poměry až nepříjemně do kopce. Ač jsem šel dost rychle byl sem poslední a kolegové mě nabádali, abych přidal. Pro běhání jsem nadšený nebyl, ale měl jsem radost, že to kluky baví a že se snaží. Jsem velký nadšenec do šifrovacích her, ale většinou na ně nemám s kým jít, proto jsem byl velmi rád, že mám tým, který dokonce nadšení sdílí. Také mě kluci pošťuchovali, že jsem, co by největší znalec těchto her v našem týmu a tudíž papírově i největší tahoun, ještě žádnou šifru nevyluštil. Ale mojí výhrou bylo už to, že se vůbec účastníme, že to kluky baví a že jsme ještě nevolali o řešení. Je to týmová hra, takže přece není důležité, kdo přijde na správný princip. Pokud to vyluštil někdo jiný než já, je to jenom dobře, aspoň to dotyčného začne více bavit a půjde příště znovu.

Do fronty před naučnou Soví stezkou jsme dospěli na 36. místě a ještě s půlhodinovou penalizací za nápovědu - "úžasné". Ale důležité bude až pořadí na konci. Stezka byla moc pěkná a je škoda, že se její průběh a výsledky nakonec zrušily. Pokud měl ovšem některý tým poškozené více než jedno písmeno, je to naprosto logické řešení. Pokyny zněly tajemně, takže jsem byl zvědav, jak bude stezka vypadat. Ve frontě jsme stáli pěknou chvíli. Jeden tým tam dokonce přišel, frontu ignoroval a předběhl nás! Na stezce podél hřbitovní zdi jsme záhy zaregistrovali jakési stříbrné šupinky nalepené na zdi a několik těchto bodů vždy tvořilo jedno písmeno. Stezku jsme úspěšně dokončili, získali 11 písmen a usadili se s tím na ulici nedaleko kostela, abychom vyrobili polohu následujícího stanoviště. Řešení už jsme měli hotové, ale nevěděli o tom. Pouhým přečtením písmen jsme polohu dalšího stanoviště nezískali. Já jsem se tedy pustil do posunu v abecedě, i když získaná písmena byla poměrně slušně česká. Řešení jsme v nich ale nepoznali. Michal se pokoušel přehazovat písmena a Vojta především hledal v mapě. Zpočátku jsem pomalu a postupně posunoval, ale nic z toho nelezlo. Navíc mi v tom udělal ještě mírný zmatek Vítek, který se mezitím vydal na stezku ještě jednou a opravil nám 2. písmenko. Potom jsem přišel na krásnou a efektní metodu posunu písmen v abecedě s pomocí čtverečkovaného papíru. Prostě jsem postupně pod každé písmeno začal psát celou abecedu, což jde velmi rychle, a potom jenom zkontroloval řádky. Tato metoda se ukázala býti efektivní až o 7 stanovišť dále. Zde bylo už po převedení několika písmen jasné, že z řetězce UKILTADHORS nám posunem nic rozumného nevznikne. Michal žádné zdárné přehození písmen nehlásil, takže jsme si opět jako několikrát předtím nevěděli rady. A opět to dopadlo dobře. Později totiž Vojta objevil na mapě rybník Datlík a pamětliv podobných písmen v našem řetězci konečně správně přečetl celý text pozpátku a bylo vyhráno. Přesunuli jsme se nejprve pěšinkou podél plotů a po kraji lesa poměrně strmě dolů, potom po silnici a nakonec odbočili k rybníku, kde jsem si odskočil a tím se po tmě málem ztratil zbytku týmu. Na břehu rybníka nás čekalo další velmi zajímavé stanoviště.

Na tomto stanoviště přišla naše haluz č.2. Ale po pořádku! Nejprve nás čekal úkol - na loďce obeplout dva blikající body uprostřed rybníka a vrátit se zpět. Já jsem se do toho nehrnul, neboť jsem ještě nikdy v loďce neseděl. (Posledním plavidlem, na kterém sem se plavil, byl památný loňský vor přes Orlici.) Michal by býval rád jel, ale musel na mě předtím chvilku čekat, takže se do lodi posadili Vítek s Vojtou. Na začátku to vypadalo bídně, protože měli problém otočit se s loďkou správným směrem. Vše se k dobrému obrátilo až ve chvíli, kdy jsme zjistili, že loďka je uvázaná. Mě, jinak nešikovi, se po tmě nějak podařilo provázek uvolnit a potom už oba naši "vodáci" úkol bezpečně splnili a v pořádku se vrátili. My jsme zatím čekali na břehu a nevěděli, že je třeba si jedné důležité věci všimnout. Navíc tam byla dost velká tma. Po doplutí jsme jako odměnu dostali balení disko sušenek, což byla šifra!!! Tohle se orgům opravdu povedlo. Udělat šifru z něčeho, z čeho šifru udělat nejde, kde člověk šifru nečeká a co se nedá zašifrovat je velice pěkný překvapující prvek. Popošli jsme si kus dál, abychom nerušili soupeřící týmy a pustili se do luštění. Nejdříve jsme zkoumali obal, ale nic podezřelého neobjevili. Opatrně jsme sušenky otevřeli a uvnitř jsme našli 3 různé druhy. Nechali jsme je seřazené, jak byly, a zkoušeli na ně napasovat morseovku nebo římská čísla. Pro římská čísla nám scházely oddělovače, takže bylo příliš mnoho možností. Z morseovky nám vyšlo z jedné strany SESTA a z druhé také něco takového, ale z toho jsme nic nevyluštili. Že SESTA znamenalo "šestá", jsem zjistil až na webových stránkách po hře.Holt čeština diakritiku potřebuje a bez ní je někdy těžko rozluštitelná. Mezitím Vojta jednu sušenku rozlepil, poněvadž byla slepena obráceně, ale nic v ní nenašel. Protože ani morseovka ani římská čísla nikam nevedly, rozhodli jsme se nakonec pro nápovědu, která nám přidala další půlhodinu. Když mi do telefónu milá slečna nahlásila, že nápověda zní: "Dobrou chuť!", byl jsem z toho už úplně vedle. Když si sušenky sníme, tak už přece nebude co luštit!?! Začali jsem tedy sušenky rozlepovat a v jedné objevili štítek s nápisem Uran. Interpretací jsme si moc jistí nebyli, ale nechtěli jsme opět volat, takže jsme i následkem minulého ročníku výsledek interpretovali následovně. Zjistili jsme si protonové číslo Uranu (92) - viz Al z rodu Chymistů a na mapě lesů našli úsek lesa označený 92 - viz šifra s jízdním řádem. Protože byl nedaleko vydali jsme se tam, i když by to tedy dost nepřesné označení, neboť takový úsek lesa je dost velký. Šli jsme část cesty s jedním týmem, který měl na rozdíl od nás řešení zřejmě správně. Část lesa označená 92 sousedila s rybníkem Biřičkou a kousek před ním jsme skutečně objevili luštící týmy a poté i další šifru. Dokonce seděl i popis západně, akorát to bylo přece jen o dost dál než 15 metrů. O planetární stezce jsem se opět dozvěděl, až na webu.

Na sedmém stanovišti jsme se po dlouhé době zase jednou příliš nezdrželi. Vítek vyrazil pro nápovědu poněkud dříve, než za čtvrt hodiny, ale dříve než jí stihl najít, volali jsme mu, aby se vrátil zpět, že už máme vyřešeno. Po vyzvednutí šifry, na které bylo na můj vkus až příliš mnoho písmen bylo jasné, že je potřeba slepit do jednoho dlouhého pásku. Navíc se šifra jmenovala přehýbačka. Vojta tedy vystřihl a slepil kousky do jednoho dlouhého pásu. My s Michal jsme zatím zkoumali druhou kopii v celku. Záhy jsem zjistil, že se tam písmena symetricky opakují např: ABCCBA. Po důkladnějším průzkumu jsem přišel na to, že jsou tímto způsobem téměř všechna písmena a mezi nimi pouze tu a tam některé nemá svého symetrického kamaráda. A když z těchto písmen vyšel řetězec POKRAC, bylo jasné, že jsme na to kápli. Dříve než Vítek našel nápovědu a dříve,než jsme začali přemýšlet o přehýbání dozvěděli jsme se, že další šifra na nás čeká blízko nadchodu nad hlavní výpadovou silnicí na Vysoké Mýto, Litomyšl atd. Počkali jsme na Vítka a vyrazili kolem Biřičky, kde bylo za úplňku opravdu krásně a obytnou zónou až na místo. Navíc sem měl konečně jednu vyřešenou šifru.

Na 8. stanovišti jsem chtěl původně zabrat místo pod jednou lampou a počkat až kolegové vyzvednou šifru, ale nakonec jsem šel se zbytkem vyzvednout zadání. Snad mě zlákalo vidět silnice, po které už jsem mnohokrát projížděl, ač jinak Hradec vůbec neznám. Teď o půlnoci zela silnice prázdnotou. Šifru jsme úspěšně nalezli a vyzvedli, ale naše lampa už byla obsazená! Naštěstí jsme nalezli volnou lampu naproti, kde jsme se usadili a začali luštit. A historie se opakovala. Tentokrát vyrazil pro nápovědu Vojta, opět spíše hned než za 15 minut, ale dříve, než tam došel, volali jsme mu, aby se vrátil, že už to máme. Z šifry jsme se dozvěděli zhruba 15 dalších neuvěřitelných a vtipných skutečností o Chuckku Norrisovi, muži, který rozbrečí cibuli!! . Brzo mi svitlo, že každé jeho hrdinství prováděl v jiné zemi a dokonce se tomu dalo přiřadit i konkrétní město. Z prvních třech (Helsinky, Atény, Černobyl) vyšlo HAČ. Podíval sem se do mapy Hradce, ale žádná hradecká ulice na Hač nezačínala?. Zkusil jsem ještě mapu lesů a tam nalezl Hackerův pomník. Zkontroloval jsem pár dalších písmen a sedělo to. Při pochodu lesem nejprve navigoval Vojta a já sem byl mírně ztracen. Potom na křižovatce, kde jsme měli odbočovat sem se našel a jistý nebyl pro změnu Vojta. Pomník jsme zdárně a bez bloudění našli a propracovali se do 3. desítky pořadí. Michal poznamenal, že to byl špatných hacker, kde ho odhalili.

Devítka nebyla šifrovací nýbrž úkolová. První úkol trefit laserem poměrně vzdálený terč a chviličku ho mít zaměřený zvládl Vítek na výbornou a dodatečně mu patří pochvala. Horší bylo hledání skleniček a poznávání jejich obsahů. K tomuto úkolu jsme se vydali všichni společně. Nejprve jsme nenašli 4 a 5, které byli nejblíže. Tak jsme začali trojkou, kterou jsme poznali všichni - byla to vůně skořice. U jedničky a dvojky už sem nevěděl, ale Vojta se ukázal býti nejlepším kuchařem a my jsme mu jeho názory potvrdili. Cestou zpět jsme nalezli i 4. a 5. skleničku a určili je. Já jsem poznal ještě pětku, kde byl hřebíček. Vrátili jsme se na místo střelby na terč, abychom si nechali úkol zkontrolovat. Před námi odevzdával tým, který neměl dobře ani jedno. My jsme odevzdali koření s jedinou chybou, ale výsledek byl stejný, znovu a další pokus až za čtvrt hodiny. Vítek vyrazil pro nápovědu a Vojta si šel ještě jednou čuchnout do druhé skleničky, kterou jsme měli špatně. My s Michalem jsme zatím dostali vítanou příležitost si odpočinout a převléci se do teplejšího. Kolem půldruhé v noci se přece jen ochlazovalo. Vojta se vrátil s novým nápadem na ono koření. Nechtělo se nám čekat 15 minut, ale počkali jsme. Když lhůta uplynula a už jsme se chystali na opravný pokus, zavolal Vítek z nápovědy. Ještě že zavolal, jinak bychom to totiž museli zkoušet ještě do třetice! Na místě byli skleničky se stejným obsahem popsány. Ti kteří sem došli si potom museli vůně zapamatovat a vůně podle toho znovu určit asi o kilometr dál, kde byl původní úkol. Vzhledem k tomu, že jsme měli 4 koření dobře nebylo těžké přiřadit na chybnou dvojku zbývající páté koření. Bylo to oregano, což se neshodovalo s Vojtovou opravnou verzí. Dali jsme pochopitelně na nápovědu nechali si to odklepnout a spokojeně vyrazili k dalšímu stanoviště dle získané mapky. Toto stanoviště si mi líbilo mj. proto, že na něm vůbec nezáleželo na tom, jak je tým kvalitní při luštění. Vojta má pochvalu za své kuchařské schopnosti. Čekal nás dlouhý rovný přesun lesem, který měl dle mého odhadu minimálně 3 km. Cestou jsme předběhli jeden tým. A také byli vyfoceni jakousi hlídkou, která byla na bagru stojící uprostřed jedné mítiny kousek vedle cesty. Zajímalo by mě, jestli to byli orgové?

Na již zmiňovanou desítku jsme dorazili ve 2:20 na velice solidním 19. místě. Navíc v okolí sedělo ještě alespoň 10 týmů, takže jsme se na chvíli dostali do kontaktu s první desítkou. Zároveň sem ovšem vytušil, že vzhledem k množství týmů, které zde luští, by to mohl být zásek. A byl!!! Vojta s Miškem vyrazili pro nápovědu - tentokrát po 15 minutách - a já s Vojtou jsme zatím šifru zkoumali, ale neměli jsme moc nápadů ani chuti kostky nějak pitvat a šifru vyluštit. Když jsme potom mobilem získali nejdříve jednu a druhou polovinu nápovědy, zjistili jsme, že jsme tam, kde jsme byli - v koncích. Že se dají kostky seřadit dle tří kritérií jsme si všimli i bez nápovědy, jenže když je potom Zuzanka zase shrnula, mohlo to znamenat, že je nám řazení na nic. Z nápovědy nebylo jasné, kolik těch kostek celkově bylo, jestli je vidíme všechny a jestli jsou všechny různé nebo vidíme některou vícekrát jenom z jiné strany. Tím pádem nebylo jasné, jak velikou kostku poskládat a kdybychom nějakou šílenost složili, vůbec mi nebylo jasné, jak z ní dostat písmena. Já jsem například přijal docela logický předpoklad, že kostek je 36 - že různé čísla na kostce, která mají stejnou barvu ok i kostky jsou z jedné kostky. Potom by výsledné správné řešení, na které jsme pochopitelně nepřišli, nebyla jedna velká děravá kostka, ale postupně vždy jedna její stěna. Mezitím jsme si uvědomili, že se nám nějak podezřele dlouho nevrací polovina týmu, která šla pro nápovědu. Spojili jsme se s nimi přes mobil a zjistili, že se někde v lese ztratili, a že si asi pěkně zajdou. Vypravili jsme se tedy do Malšovic, že se tam někde potkáme. Nebylo vůbec jednoduché se dostat do oné čtvrti, protože byl všude plot, nakonec jsme ale prošli skrz nějaké zemědělské družstvo na silnici. Vojta mě potom nechal na jedné křižovatce, protože sem chtěl ještě luštit a sám se šel rozhlédnout po okolí, jestli nenajde někde borovici, což byla upřesňující informace o dalším stanovišti. To byl pochopitelně dost pochybný způsob. Na druhou stranu bylo ovšem podle mě lehčí najít v celém širém okolí onu borovici, než vyluštit tu kostkovou šifru. A to byla prosím ta borovice hodně malá!!! Vojtovi se najít borovici naštěstí nepovedlo, takže nebyl v pokušení porušovat pravidla braním další šifry, bez toho, že bychom vyluštili tu předchozí. Zároveň mě tím ovšem uvedl do asi nejkomičtější a mírně průšvihové situace během celé hry. Během hry měl každý člen týmu menší batoh. Když šel s Vítek s Michalem pro nápovědu nechali si pochopitelně batohy u nás a my jsme potom táhli do Malšovic každý dva. Když šel Vojta na průzkum nechal u mě i svůj batoh, takže sem seděl na jedné menší křižovatce na trávě vedle chodníku s vybavením celého týmu. Když se Vojta vracel a byl už docela blízko, dal mi mobilem pokyn, abych zavolal o řešení. To jsem neprodleně učinil a ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že další stanoviště je u PETROFU a ještě mluvil. Zastavila vedle mě známá octavie se žlutomodrým pruhem a z ní vystoupil ctihodný pan policista, kterého sem zřejmě zaujal. A teď si to zkuste představit. Jeden mladý kluk sedí někdy v půl páté ráno na trávě vedle chodníku a u sebe 4 batohy. To bych asi neumrkal . Naštěstí byla akce zřejmě řádně nahlášená, protože první policistova otázka byla, jestli patříme k těm, co běhají po noci s busolou po lese, na což jsme s Vojtou, který se právě vrátil, odpověděli kladně, i když zrovna náš tým sebou busolu neměl a ani jí nepotřeboval. Vojta potom řekl, že se nám ztratil zbytek týmu a že máme jejich batohy, takže jsme se rozešli v dobrém a bez podezření. Ale bylo to zajímavé. Potom jsme se vypravili směr PETROF. Šli jsme s Vojtou sami, poněvadž Vítek s Miškem vyšli z lesa snad až někde ve Svinarech a ještě to k nám měli pěkný kus. Alespoň už jsme věděli podle zadání desítky, že šifer je celkem 15. Prošli jsme zbrusu novou části Malšovic, až na místo PETROF, kde jsme nejprve šifru přešli, protože Vojta logicky hledal vysoký strom, ale dotyčná borovice byla jen o malinko vyšší, než jsme my, ale brzy jsme se vrátili a borovici i šifru pod ní zdárně našli.

Po demotivující kostce jsme zoufale potřebovali nějakou šifru, kterou prolomíme rychle, abychom nedopadli jako loni, kdy jsme na konci nevyluštili prakticky nic. A taková šifra kupodivu přišla. Dostali jsme šnečka se velkou tabulkou písmen s neustále se opakujícím a zakrucujícím se textem: šneček leze pořád jenom dokola, kde byly některá písmena tučná. Na šifrovací mřížko to nebylo, protože text netvořil čtverec. Brzy sem ale zjistil, že zmíněný neustále se opakující text má přesně 26 písmen. To je mi náhodička. Zkusil sem pořadí písmen v abecedě. Na první pokus to nic nedávalo, ale když jsem to začal číst po řádcích místo po ulitě, vylezl mi z toho jakýsi Pajkr... Smál sem se tomu, protože můj nejlepší kamarád má jiného kamaráda, jehož přezdívka je Pajkr (no možná se to v jeho případě píše paikr) a zeptal sem se Vojty, jestli jim v Hradci něco nezačíná na PAJ. Když mi nahlásil Pajkrovu flošnu, skoro sem sebou trhnul. Cože?! Zkontroloval sem ještě několik dalších písmen a poté už jsme se zbalili a vyrazil na celkem vzdálenou flošnu. Ještě na začátku cesty jsme konečně potkali zbytek týmu. Kolik ti chudáci museli celkem za hru ujít km, když si jich ještě minimálně 5 nedopatřením předali? Nějakou část ještě k tomu běželi a Michal dostal svalovku, že skoro nemohl chodit. Šli jsme proto s Vojtou napřed, ale nakonec došli na určené místo skoro současně s ostatními. Během cesty městem se nám také rozednívalo.

Dvanáctka byla docela těžká a navíc na nás přišla krize z únavy. Dost jsme se zde zasekli, ale po hrdinském boji jsme jí nakonec udolali a nemuseli volat o řešení. Zároveň to byla šifra, u které jsme zřejmě nejvíce užili spolupráce a společnými silami tu potvoru porazili. Prvním velkým oříškem bylo už šifru najít. Došli jsme k benzínce, za kterou byla Pajkrova flošna a hledali, ale šifra nikde nebyla - našli jsme akorát jeden luštící tým. Prohledali jsme tu stranu ještě jednou, ale nikde nic. Nakonec přišla moje chvíle, kdy jsem podle mapy zjistil, že kus dál tam odbočuje ulice, která se potom k flošně jakoby vrací. Přestože kolega říkal, že tam už flošna není, zkusil jsem to a našel nejprve další luštící týmy a potom i šifru samotnou. To byl jediný případ, kdy jsem vyzvedával šifru já. Zapsal sem čas do vrcholové knížky se bral dvě kopie a vrátil se ke zbytku týmu. Během luštění přišla nejprve moje chvíle. Dost rychle sem zjistil, že jsou v nesrozumitelném textu pětipísmenné řetězce, které se opakují. Po důkladnější analýze byl celý text rozdělen na takové řetězce. Jeden řetězec se navíc vždy posouval o jedno nebo maximálně dvě písmena v abecedě. Potom tam byl jiný řetězec, který se také postupně posouval a oba střídali. Poznamenal jsem, že tohle by morseovka být mohla, ale nedařilo se mi jí na to napasovat. Co jsou tečky, co čárky a co oddělovače a proč se však tak divně střídá a posouvá. Nevěděl jsem a doléhala krize. Michal po náročném bloudění usnul, Vojta také trochu pospával. Jen já s Vítkem jsme se snažili luštit, ale také se nám mírně zavírali oči a rozhodně jsme neměli jasnou mysl na nové nápady. A tehdy přišla Vítkova chvíle. Nabídl se a vyrazil pro nápovědu, která byla na startu tj. dost daleko. To je hráč do týmu. Možná toho až tolik nevyluštil, ale byl na něj spoleh. A vyrazit pro nápovědu, kdy se ostatním únavou už nechtělo ani luštit, natož ještě někam chodit, to si zaslouží pochvalu. Stoupl jsem si, abych neusnul a snažil se na něco přijít, ale marně. Potom přišla od Vítka nápověda po telefónu. Ta zněla: Samuel Synley Breef (což sem vůbec nevěděl, kdo je a doteď nevím) a k tomu také jeden pětipísmenný řetězec NPSTF. Vojtu obdržená nápověda probudila a přišla jeho chvíle. Prostě aplikoval mojí rychlou metodu posouvání písmen v abecedě, která nám na pátém stanovišti nepomohla, na nově získaný řetězec a v posledním možném řádku vyšlo MORSE. Pokud by tedy posouval dopředu byla by to hned první možnost. Teď už jsme se tedy mohli spolehnout na morseovku. Drobný háček byl v tom, že jsme pořád nevěděli, jak jí na to napasovat. Ještě chvíli to trvalo, ale nakonec přišla moje chvíle - co takhle posunout řetězce, co máme v šifře také o jedno písmeno zpět. Vyzkoušel sem to na prvním a vyšlo TECKA. A vida!! Tím pádem byly všechny stejné a postupně posouvané řetězce tečky. Ve druhém řetězci vyšlo podobným způsobem (o 3 písmena zpět) CARKA. Z morseovky potom vyšlo SIRAK, na což téměř hradečtí členové týmu pohotově zareagovali, že Širák je letní kino. V pokračování jsem si už tolik jistý, protože pořádně nechápu, jakže to tam bylo s těmi přesuny o jeden a najednou o dva. Nicméně ze zbytku vyšlo přibližně "letní kino" a my tam vyrazili. Městem a kousek i po nábřeží (možná Labe, možná Orlice) až na místo.

Třináctka nám přivítala celkem pěknou básní. Poměrně záhy jsme jednotlivým veršům přiřadili jména. K těmto jménům jsme potom vyhledali, kde mají příslušné osoby svátek, k čemuž nás navedl jednak diář, co jsme dostali na začátku a jednak také to, že jsme už se svátky operovali na startu při konečné řadě. Zaznamenali jsme den si den i měsíc narození, převedli je na písmena v abecedě a po řádcích to přečetli, kterýmž to způsobem z toho ovšem nic rozumného nevylezlo. Skoro to vypadalo na zkratky: u jednoho převodu vyšlo DJ, u jiného OH a ještě jeden byl nadějný, ale u zbylých jmen známá zkratka nevyšla, takže tudy ne, přátelé! Trochu jsme tápali. Potom sem ale dostal nápad zkusit přečíst pouze dny, ve kterých byly vyhledané svátky - tj. z našeho předchozí postupu první sloupec. Přečetl jsem LADOVA, podíval se do mapy, jestli v Hradci je taková ulice a potom ohlásil, že se můžeme přesouvat. V krásném nedělním ránu jsme pěknou a poklidnou hradeckou čtvrtí vyrazili k dalšímu stanovišti a přitom si libovali, že cíl už je na dosah. Akorát v pořadí jsme byli pořád jen kolem 23. místa.

Čtrnáctka byla opravdu rychlovka. To sem ostatně vyvodil už z toho, že v parku skoro pod nadjezdem jedné hradecké hlavní, což bylo místo předepsané k luštění nebyl ani jeden soupeřící tým. Než se pořádně usadil, stihl už Vítek přijít na princip řešení. V neustále se opakujícím textu "Hradecká sova" našel "neúmyslné tiskařské chyby" a z překlepů jsme se dozvěděli, že máme vejít hlavním vchodem nedaleké základní školy (jménu jsem už stihl zapomenout, omlouvám se). Šli jsme tedy do cíle a cestou přeběhli jednu čtyřproudovku. Za provozu v neděli před devátou ráno, to ovšem ani nebylo nebezpečné.

V cíli jsme dostali poslední tzv. semílací šifru, kterou dělají orgové Hradecké sovy již tradičně velmi jednoduchou, za což jim budiž vzdán dík. Do křížovky bylo třeba na správné místo doplnit kódy všech stanovišť. Ujal se toho Vojta, ale chvíli to trvalo, jelikož jsme měli v šifrách, které jsme během celé hry získávali poněkud nepořádek. Zvládl to však s přehledem, takže jsme brzy mohli odevzdat cílové heslo: KOSTRA DINOSAURA. Potom jsme vyplnili dotazník, který bude sloužit jako inspirace pro další ročníky Sovy, lehce se občerstvili, rozloučili se a šli domů.

Nakonec jsme obsadili solidní 16. místo a hlavním příčinou zlepšeného pořadí bylo to,že jsme byli nuceni zavolat o řešení pouze jedinkrát. Vedli jsme si určitě lépe než minulý ročník, i když jsme v mnohem nabitější konkurenci dopadli hůře. Rezervy jsou ovšem stále značné. Za hlavní ztrátu považuji začátek, kdy jsme na stanovištích 3,4,5 s v podstatě velmi jednoduchými šiframi strávili neúměrně dlouhou dobu.

Ještě jednou poklona a velký dík organizátorům za všechnu jejich snahu a krásnou zábavu, kterou nám připravili a hodně elánu a zajímavých nápadů pro další ročníky. Já osobně bych si střihnul Sovu klidně 2x za rok, ale soucítím s organizátory, kterým nejspíš bohatě stačí jednou, zejména když ještě (pokud se nepletu) pomáhají organizovat Svíčky. Rozhodně Hradecká sova má mezi ostatními šifrovačkami své místo tím, že začínající příjemně vtáhne do světa šifrovacích her a zároveň je hned na začátek nezkosí. Takových jednodušších her by mělo vzniknout určitě více. Všem a zejména organizátorům přeju, aby budoucí přední české šifrovací týmy jednou se zájmem vzpomínali, jak kdysi začínali na Hradecké sově.

David alias Ferda (Klídek)